Vítejte v na Visit Omiš

Razvoj Omišského turismu v historii

Omiš není typické dalmatské město.

Kamenná brána, kterou se průzračná vápencová říčka vlévá do moře, nedobytné pevnosti, které po staletí odolávají času, impresivní kaňon, který vede k tichým ostrovům lásky a štěstí…

Takto omišský spisovatel Ivan Katušić jednoduše a jasně shrnul geograficko-geologicko-historickou pozici, v jejímž středu se umístila Omiš. Právě tato netypičnost umístila Omiš na stránky mnoha raných cestopisů a grafik a později i do turistických bedekrů a itinerářů. 

Pokud však v bouřlivé omišské historii musíme najít výchozí stanovisko pro relativně mladé pojmy „turismu“ a „turisty“, pak v žádném případě nesmíme opomenout Alberta Fortise a jeho cestopis „Cesta po Dalmácii“.  Fortis jedl chutné ryby z ústí Cetiny a popil špičkového muškátu. Hodné zapsání byla i pohostinnost Omišských.  Fortis v roce 1772 navštívil i jiná dalmatská města, ale právě o Omiši zanechal zápis, který nám nade vší pochybnost potvrzuje, že byla uspokojena dvě nejdůležitější kritéria turismu – příjemný domácí a spokojený host.

Fortis inspiroval svými zápisy i další, aby zažili krásu členitých útesů, strašidelných kaňonů a bouřícího hluku vodopádu Gubavice. Mnohé přírodní rozmanitosti a krásy přitahují nudící se aristokracii romantismem opilé Evropy do neznámé a exotické Dalmácie. Právě Omiš se svou „netypičností“ se stala pro některé z nich naprosto neopominutelnou zastávkou.

Tak navštívil Omiš v roce 1838 na své botanické poznávací cestě po Dalmácii i saský král Friedrich August II., kterému Omišané připravili skutečně královské přivítání. Tehdy dávno v roce 1844, když byla v Opatiji postavena villa Angiolina, což je považováno za  první rok chorvatského turismu, navštívil Omiš na svých cestách zapomenutou Dalmácií i významný britský průzkumník a vědec - sir John Gardner Wilkinson. Ve svém znamenitém cestopisu „Dalmatia and Montenegro“ (1848.) významně zmiňoval Omiš a Poljice.

Bezpochyby inspirována Wilkinsonovými zápisky, navštívila Omiš v roce 1863 Emily Anne Beaufort, komtesa ze Strangfordu. Své vzpomínky z cesty zformulovala do knížky „Východní pobřeží Jadranu v roce 1863 s návštěvou Černé Hory.“ Omiš zabírá v jejích psaných memoárech záviděníhodné místo. Poctěna ze strany městských otců, píše komtesa o Omiši jako o „nejkrásnějším z malých měst“, která navštívila. Že je tomu skutečně tak, svědčí i litografie Omiše, jejíž předlohu sama nakreslila. Zveřejněna je v její knize jako jediná litografie Dalmácie – z celkem čtyř! 


Později navštíví Omiš i další významní autoři cestopisů, vědci a korunované hlavy. Avšak na masovější návštěvy a rozvoj cestovního ruchu v dnešním smyslu slova musí Omiš počkat na rozvoj moderních zázraků, které vznikly v době průmyslové revoluce. Rozvoj parního stroje přispěje k výstavbě železničních sítí a zřízení stálých lodních linek. Právě tyto faktory vytvoří trend cestování pro širší skupiny obyvatel. Zatímco Dalmácie ještě téměř sto let čeká na své železniční spojení se světem, linky  parních lodí se rychle rozvíjely. Omiš se tak ocitl na trase státních cestovních a poštovních lodních linek. 

Díky dopravnímu spojení s ostatními dalmatskými centry se ukázala potřeba otevřít první hotely.  Nejstarší hotel v Omiši byl Balkan, na dnešním Poljičském náměstí. Brzy se na Vangradu otevírá i hotel Dinara, který mohl hostu nabídnout stejný komfort jako i hotely ve větších městech. Rychlé parníkové spojení vytvořilo z Omiše oblíbenou destinaci pro dámy a pány ze Splitu, kteří s prvními jarními dny rádi navštěvují kaňon řeky Cetiny a hledají zde osvěžení. 



Právě tehdy se Omiš nachází v plenkách moderního turismu, přestože jsou turistické návštěvy ještě stále skromné a turistická nabídka se zakládá více na dělnících, kteří staví hydrocentrálu na Gubavici než na hostech, kteří hledají rozptýlení. To ovšem nebrání vizionářům v založení společnosti pro zlepšení obce „Vojan“ v roce 1913, jakémusi předchůdci turistického sdružení. Téměř ideální pozice uprostřed Jadranu, malá vzdálenost ke všem středodalmatským ostrovům a ke Splitu jako centru, to vše vytváří z Omiše turistickou destinaci s největším potenciálem. Nedotčená a již opěvovaná přírodní rozmanitost sama po sobě se ukazuje jako hlavní trumf. Výhody klimatu s mírnými zimami a teplými léty otevírají možnost i celoročního cestovního ruchu pro návštěvníky z chladného evropského vnitrozemí.

Koncem První světové války se Omiš najde na jakési křižovatce a z pitoreskního ospalého městečka se v dalších letech stane skutečná turistická destinace pro domácí i zahraniční hosty. Že je tomu skutečně tak, svědčí i potřeba prvního turistického průvodce, který píše, ilustruje a vydává omišský literát Jakov Tomasović v r. 1929. 



V Omiši a okolí se v následujících letech zakládá řada hotelů a penzionů, z nichž některé jsou na evropské úrovni, např. hotely „Bellevue“ a „Adrie“. Na poloostrově Punta se upravuje městské koupaliště, jehož kabiny k převlékání stojí nad vodou, na dřevěných sloupech. V okruhu jen několika kilometrů od centra města si mohou turisté užít koupání ve sladké i ve slané vodě, opalují se na písečných nebo oblázkových plážích. Málem můžeme závidět tehdejším návštěvníkům, kteří si kromě nedotčené přírodní krásy kaňonu Cetiny mohou vychutnat klid a ticho mnohačetných rogoznických břehů. Omišské příjemné podvečery jsou rezervovány pro procházku Fošalou a užívání si západu slunce na terase některého ze zmíněných hotelů.

Ve městě působí i několik orchestrů, které baví turisty interpretací tehdy populárních skladeb na terasách uvedených hotelů a restaurací. Návštěvníci toužící po skutečné mediteránské atmosféře si dají nějakou tu sklenku omišského muškátu se sušenými fíky v místních konobách.  A samozřejmě poslouchají tehdy zcela spontánní a intimní klapské písně. 



Navzdory vystavěné silnici Split-Omiš-Makarska a dokonce několika autobusovým dopravcům a taxi službám přímo v Omiši, zůstává paroloď i nadále nejatraktivnější, ale i nejspolehlivější dopravní prostředek. Výstavba Ličské železnice v r. 1925, jakož i zřízení krátkodobé letecké linky Split-Praha učiní z Omiše meku právě pro turisty ze střední Evropy. Nejprve z Československa a poté i z Německa.

Zpívá se tehdy melodická skladba Maxe Schwarzmanoffa  „Hajdmo u Omiš, taj divni grad, kad tu boraviš, sretan si tad“ („Pojeďme do Omiše, toho krásného města, když tu jsi, šťastný jsi“). Právě existence skladby i notového zápisu v němčině nade vší pochyby ukazuje, komu má „znít v uších“.

Kromě nového vydání Tomasovićova průvodce v r. 1932, vydává turistická společnost „Slavinj“ ve spolupráci se soukromými hostiteli několik brožur v němčině a češtině. Protože se jednalo o vkusně a kvalitně zpracovaná vydání, informoval o nich i denní tisk! Tento idylický a urychlený růst turistické nabídky přeruší smršť Druhé světové války.  


 



Koncem války bude mít Omiš jen dva hotely. Přesto bude trend turistického růstu pokračovat a v dalších desetiletích bude v samotném místě a v nejbližším okolí vystavěno několik moderních a prostorných hotelů se veškerými doprovodnými službami. Výstavba Jadranské magistrály v šedesátých letech bude podmiňovat i rychlý růst výstavby soukromých rodinných penzionů u pobřeží a samým tím i zvětšení počtu lůžek. 

Velké meliorační práce na ústí Cetiny vytvoří vhodnou plochu pro otevření prostorného autokempu. Přímo v obci Omiš začne fungovat několik letovisek pro zaměstnance. Kromě domácích turistů z oblasti      tehdejší Jugoslávie jsou i dále jako nejpočetnější zahraniční turisté přítomni Němci a Čechoslováci. Růst turistických kapacit doprovází i růst zábavní a kulturní nabídky. V r. 1967 bude založen i Festival dalmatských klap, během jehož třídenního konání mají zahraniční turisté příležitost přesvědčit se o kráse původní dalmatské klapské písně. Znovu bude v plné kapacitě využit i kaňon Cetiny, kde se ze starých mlýnic a aristokratického letního sídla rodiny Radman upravuje výletní místo. Ale staví se i nová, například vkusně zakomponována „rybářská obec“ v zátoce Vrulja. Dny tráví tehdejší turisté na mnohačetných oblázkových a písečných plážích, zatímco horké letní večery si krátí tancem na terasách omišských hotelů jako např. „Brzeta“, „Plaža“ nebo „Ruskamen“. 

Bohužel  historie se bude opakovat v té nejdrsnější formě.  Jednu tak dobře zažitou sérii turistických úspěchů přeruší Vlastenecká válka v r. 1991. Přestože Omišská riviéra nebyla zasažena přímým válečným ničením, většina kapacit byla obsazena vyhnanci z okupovaných částí Chorvatska a uprchlíky z Bosny a Hercegoviny. V těchto, pro Chorvatsko, těžkých okamžicích bude nezanedbatelný počet hostů z evropských zemí jako je např. Německo, Rakousko a Česko ignorovat bezprostřední válečné nebezpeční a bude dál přijíždět během letních měsíců. V těžkých válečných momentech to byla velká morální podpora turistů svým hostitelům.

Po skončení Vlastenecké války a masového návratu turistů pokračovala Omiš ve své turistické pouti. Doufáme, že k ještě většímu úspěchu a turistické oblíbenosti, protože Omiš není typické dalmatské městečko…

Autor: Čedomir Vojnović